4. Jak jsme jeli plánovat svatbu, jak mě tatínek chtěl vyhandlovat za velbloudy, o čumilech, broucích, hadech a rybách a třech přikázáních v Koránu

Z omylu mě vyvedla až první oficiální návštěva mojí rodiny u rodiny Boba. Ve smyslu rodiče budoucí nevěsty se sejdou s rodiči budoucího ženicha, aby se blíže seznámili a dohodli podrobnosti oficiálního spojení jejich potomstva. To se v normálních rodinách prý tak dělá. Mně ale už jen ta představa naháněla hrůzu. Kdybych tušila, že se takové věci dějí, zůstala bych navždy panna.

Tatínkovi jsme cestou na setkání hlav rodů museli rozmlouvat, aby se mě zase nesnažil vyhandlovat za velbloudy, že to by asi Bobovic nepochopili, u nich ve vesnici že velbloudy neznají, celkově že jsou Bobovic jiní než my, takoví normálnější, a nemuseli by tomu vůbec rozumět. Život na vsi plyne poklidně, nejsou zvyklí na výstřelky, a i my bychom měli alespoň předstírat určitý stupeň normálnosti, když jde o takovou událost. Tu chvilku to přeci vydržíme. Ideální že by bylo, aby se tatínek nesnažil handlovat vůbec. Úplně nejideálněji, aby mlčel, maximálně chytře přikyvoval.

Rozumějte, s tím handlováním se to v minulosti už jednou stalo, proto ty zdánlivě zbytečné instrukce. V době, kdy jsme žili v Alžíru v zoologické zahradě. Nežili jsme tam jako exponáty, tak divná rodina zase nejsme, tatínek v zoo pracoval jako veterinář. A mě si tam vyhlídl (nikoli v kleci!) jeden místní vdavekchtivý Arabský muž. Já, 13leté blonďaté děvče s romantickou duší, zmítané počínající pubertální bouří a divnými pocity neskutečna, a jemu minimálně 30, spíš víc. Chápete to??? Já ne. Obstarožní nadržený panic. Panic ve smyslu, že neměl nic kontaktního se ženou. Zatím procházel jen fází čumění.

Čumění ostatně místním mužům šlo moc dobře. Víc než cokoli jiného. Musí to mít v genech. Byli schopní si vzít stoličku, sednout si před vaši deku na pláži, hodně blízko podotýkám, a hodiny na vás bez mrkání nestoudně čučet. Nevadilo, že jste tam s celou svou rodinou a přáteli, v evidentní přesile a přikrytí prostěradlem, jelikož z toho čučení jste nesví. Nevadilo jim ani to, že tam měli své rodiny. Když musíš, tak asi čumíš bez ohledu na překážky. Je to reflex. Říkám, mají to v genech. Jejich manželky, nebo co to měli pod těma hadrama zabalené, i ty rozbalené (v té době bylo možno vidět i některé místní ženy bez obalu), se mezitím koupaly a staraly o jejich malé caparty. Museli v těch kokonech mít zamotané něco nepěkného, když je rajcovalo zírat na hubenou puberťačku hluboko pod zákonem. Proč by si to jinak nerozbalili a nezírali raději na to, že jo. Nevadí, že to vypadá jak párátko, hlavně, že to je blonďatý. Zírali i na mého mladšího brášku, úplné dítě, protože byl také vyšisovaný. Čučeli nejen na pláži, očumovali nás i na ulici, v obchodě, na poště. Všude. Takže na pohlaví, místě a věku nezáleželo. Na svoje tmavovlasé ženy se ani nekoukli. Ani na ty rozbalené a mladé, i když byly mnohem hezčí než já. Nesměli. Dostali by po tlamě od majitele. Navíc, žlutá hlava je přitahovala jako žlutá kvítka přitahují takové ty černé broučky. To musí mít nějaký hlubší význam, když o tom tak přemýšlím. Arabští muži mají z nějakých důvodů zachované instinkty určitých druhů hmyzu. Teď mi dochází, že ty hnusáci mě asi chtěli opylovat! Očumovali i maminku a babičku. Ale na mě zírali hrozně a strašně mě to vytáčelo a stresovalo. Já snila o mladém krásném princi, tyhle černý brouci byli mému idolu na míle vzdáleni. Za každou dunou byl schovaný minimálně jeden čumil. Jít si tam ulevit v přírodě? Na vysvětlenou, toalety na alžírských plážích nebyly. I když, v kontextu toho, že pár čumilů by bylo schopných na vás bafnout i ze záchodové mísy, jsou duny přinejmenším hygieničtější prostředí. Pokud vám tedy nevadilo, že se, až budete v nejlepším, na100 % objeví 2-3 muži s vyvalenýma očima, bylo to bezpečné. Hady a štíry už vám pro vás vyplašili.

Očumováním to nekončilo, oni na vás i syčeli, aby upoutali pozornost, jací jsou švarní a krásní, a navázali oční kontakt. SSS. SSS. SSS. Jdete si po tržišti, křečovitě se držíte svých rodičů, díváte se jen do země, a ze všech světových stran se ozývá sssssss, ssssss.

Takže i trochu hadích instinktů si uchovali. Br.

To nebylo nejhorší. Hrůza byla, že na vás klidně i sahali. Každou chvíli se odněkud vynořila tlapa a po varovném zasyčení přejela po vaší zadnici. Byli úžasně vynalézaví. Očumovali a osahávali dokonce i pod vodou. Těm vytrvalejším a nadrženějším se evolucí pravděpodobně vyvinuly i žábry. Jak jinak vysvětlit situaci, kdy si plavete daleko od břehu, kocháte se samotou a podmořským životem, nikde nikdo, jen modro a pár rybiček, a najednou po vašem stehně cosi přejede. Čelisti! Po počáteční panice, že jde o napadení obřím lidožravým žralokem nebo kosatkou zjistíte, že pod vámi plave chlap a přes zamlžené potápěčské brýle na vás čumí. A vy si zvráceně přejete, aby to byl žralok, protože ten není alespoň tak slizký. Kde se vzal a jak se tam podvodní čumil dostal, nelze jinak než žábrami vysvětlit, jelikož kyslíkovou lahev ani šnorchl nemá a na břeh je daleko. Prostě bílá "ženská" se žlutou hlavou se má osahat bez ohledu na to, kde se právě nachází.

Zazírej, zasyč a osahej. Proto ty hmyzí, hadí a rybí geny a instinkty. Darwinova teorie v praxi.

Zpět k mému nápadníkovi. Tatínek si z něj dělal trochu legraci a nechal ho žít ve víře, že se mi jako může dvořit. Jenže on nechápal, že to je sranda. Vůbec mu to nedošlo, jelikož když se rozdával smysl pro humor, byl někde jinde. Pravděpodobně někde čuměl. To, že nikomu nepřipadalo divné, že Hosin, tak se ten podivín jmenoval, je evidentně pedofil, dokresluje, v jaké rodině jsem vyrůstala. Což mě, jak to tak sepisuji, přivádí k myšlence, jestli to nebyl jeden z důvodů mého brzkého vstupu do manželství. Ve smyslu uteč co nejdřív můžeš, tvá rodina je zvláštní, mohli by tě vyhandlovat za něco hodnotnějšího. Nedivila bych se. Podvědomí je potvora. Psychoanalytik by jistě radostí nadskočil v křesle a tleskal ručičkama. Nejen, že na Hosina nezavolali polici nebo ho neumlátili kladivem, oni mu ještě dovolili chodit k nám na návštěvy a nosit mi dary. A Hosin chodil pravidelně a rád. V bílém obleku, bílých botách, růžové košili a s úplatky pro budoucí paní Hosinovou. Já jsem byla hrozná chudinečka. Jednou to byly hnusné lesklé růžové šaty arabského střihu a la noční košile barvy cukrové vaty, asi abych mu ladila s košilí, které jsem si zarytě odmítla před ním vyzkoušet, čemuž se rodiče, srandisti, divili, většinou mě ale můj pedofilní nápadník odbyl sladkostí a čuměl. Nosil mi týden, co týden hnusné arabské dorty. Jako předplatné pro budoucí manželku. Chtěl si mě buď vykrmit, abych mu dobře rodila potomstvo, nebo po svatbě sežrat, jako Ježibaba Jeníčka a Mařenku.

Nevím, co je lepší.

Po nějaké době si nepokrytě začal s tatínkem dohadovat podmínky sňatku. A tatínek ho ani tehdy neprohodil oknem. Místo toho mu s vážnou tváří vládce Jezerního království oznámil, že jakožto svou jedinou dceru mě nedá žádnému chudákovi. Ten, jež mé ruky bude hoden, musí naší rodině dát 12 nebo 21 velbloudů, počet už přesně nevím. Doufám, že chtěl alespoň 21 kusů, tajně sním o tom, že jich chtěl 200, 2000. Ale i 2 miliony by to neomlouvaly! To ho už raději měl poslat pro mrtvou a živou vodu nebo pro tři kudrnaté vlasy proroka Mohameda. Velbloudy si v Alžíru přeci obstará každý jouda. Proč nechtěl třeba tučňáky? Co by dělal, kdyby druhý den dorazil nápadník s karavanou? To by mě jako vyměnil za uslintaný dromedáry? I když přihlédnu k faktu, že v pouštním státě jsou pro své schopnosti zadržovat vodu a nechcípnout ve vedru, tato zvířata velkým majetkem, nemůžu se ubránit pocitu, že to tehdy nebylo od rodičů vůbec hezké. Já se s určitostí nebavila ani trochu.

A nebavila se tenkrát ani naše babi v Praze, na kterou Hosinovi dal tatínek telefonní číslo. Nepřeháním, to opravdu udělal. Proč, to mi rozum nebere. I když si o něj Hosin sám řekl, i když naléhal, že nutně potřebuje s naší babi mluvit, co se muselo tatínkovi honit hlavou, když mu telefon předával, je záhada. Babička neuměla slovo francouzsky, o arabštině netušila, že existuje a Hosin neuměl česky. Byl však pevně rozhodnutý pro uskutečnění sňatku se mnou udělat maximum, těch dortů co do mě nacpal. Těch hodin, co se na mě načuměl. Byl vytrvalý, usmyslel si, že si to pojistí na všech stranách, a tak naší babičce obratem zatelefonoval. O čem s ní mluvil, nevíme. Jediné, co jsme později vydedukovali bylo, že asi zahájil konverzaci krátkým úvodem na téma práce. Nejspíš chtěl babičku, matku rodu, získat na svou stranu ujištěním, že je velmi pracovitý muž. Francouzsky se "pracuji" foneticky řekne "travaj". Babi, která se už tak musela strachovat, co celá její nebohá rodina v té Africe asi dělá a jestli ji tam něco nesežralo (babi, nesežralo, ale chystalo se!), z podivného zahraničního telefonátu v cizí řeči a naléhavého hýkání Hosinova logicky usoudila, že nás přejela tramvaj. Všechny do jednoho, masakr na afrických kolejích. Přeci, kdyby někdo přežil, říkala si, určitě by se jí ozval. A jelikož volá tento pán, asi zástupce afrických dopravních podniků, musíme být všichni mrtví. Jala se nás tedy chuděra oplakávat. Jaké to pro ni muselo být překvapení, když se jí rodiče, nic netušící, co Hosin způsobil za paniku, po nějaké době ozvali. Byla to naštěstí silná žena, proto ji hlasy ze záhrobí nezpůsobily okamžitou smrt, jen lehký kolaps. V době pevných linek jediný způsob, jak se spojit s domovem, bylo dojet na poštu v hlavním městě a vystát dlouhou frontu na přístroj. To se realizovalo tak 1 do měsíce. V mezidobí se sbírala odvaha a mince na další hovor. Babi nám volat nemohla, my doma telefon neměli. A přesto dal tatínek tomu dementovi telefonní číslo. Vtipálek.